Pojišťovací podvod není „vychytralost“. Je to trestný čin, který může skončit i vězením

Pojistné podvody rozhodně nejsou okrajový jev. Česká asociace pojišťoven uvádí, že v roce 2025 pojišťovny prověřily 14 378 podezřelých případů a odhalily pojistné podvody v celkové hodnotě 1,93 miliardy korun. Největší objem připadl na pojištění majetku a odpovědnosti, významnou část pak na pojištění vozidel a osob. Už tato čísla ukazují, že nejde o pár výjimečných excesů, ale o dlouhodobý a velmi vážný problém.

Právní základ je v Česku poměrně jasný. Klíčovým ustanovením je § 210 trestního zákoníku, tedy pojistný podvod. Jeho jádro je jednoduché: kdo při sjednání nebo změně pojistné smlouvy, při likvidaci pojistné události nebo při uplatnění práva na plnění „uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí“, vystavuje se trestní odpovědnosti. Druhá větev téhož paragrafu míří na případy, kdy někdo pojistnou událost vyvolá, předstírá nebo uměle udržuje její stav, aby získal plnění.

Důležitá je jedna zásadní nuance: ne každá chyba je automaticky trestným činem. Trestní zákoník obecně vychází z toho, že k trestní odpovědnosti je třeba úmyslu, pokud zákon výslovně nestanoví, že postačí nedbalost. U § 210 zákon takovou nedbalostní variantu výslovně nestanoví, takže v praxi jde především o úmyslné jednání. Jinak řečeno, chaoticky vyplněný formulář nebo nepřesnost bez úmyslu ještě samy o sobě nemusejí znamenat pojistný podvod. Jakmile je ale nepravda vědomá, podstatná a směřuje k získání nebo zvýšení pojistného plnění, právní situace se zásadně mění. To je přesně hranice, kterou lidé často podceňují.

První systematická chyba vzniká už při sjednání pojištění. Klient zatají známý zdravotní problém, neřekne, že věc už byla poškozená, nebo zkreslí rozsah rizika. Právě zamlčení podstatných údajů patří podle ČAP mezi typické formy pojistného podvodu, stejně jako pojištění již poškozené věci jako nepoškozené. Laicky řečeno: problém nemusí vzniknout až při škodě. Někdy vznikne už v okamžiku, kdy někdo vědomě staví smlouvu na nepravdě.

Druhá systematická chyba přichází při samotné škodě. Část lidí má pocit, že „trochu přifouknout“ škodu není nic vážného, zvlášť když si léta pojištění platili. Jenže právo to takto nevidí. ČAP mezi typické podvodné vzorce výslovně řadí úmyslné nadhodnocení náhodně vzniklé škody, úmyslné způsobení škody prezentované jako náhodnou událost i kombinace více takových kroků najednou. V praxi to znamená, že podvodem nemusí být jen zcela smyšlená událost, ale i reálná škoda, kterou se někdo snaží účelově navýšit.

Třetí častou chybou je víra, že když pojišťovna nic nevyplatí, „vlastně se nic nestalo“. To je omyl. Nejvyšší soud opakovaně pracuje s výkladem, že u varianty podle § 210 odst. 1 může být trestný čin dokonán už samotným uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů či zamlčením podstatných údajů, pokud jsou pro nárok relevantní. Jinými slovy: někdy stačí už samotný pokus postavit nárok na lživých podkladech. Kdo sází na to, že „když to pojišťovna chytí, nic mi nehrozí“, může se velmi nepříjemně splést.

Čtvrtá systematická chyba se týká pojištění osob a zdravotních podkladů. V lednu 2025 Nejvyšší soud výslovně potvrdil, že nepravdivé údaje nemusejí směřovat jen přímo vůči pojišťovně. Stačí, že souvisejí s likvidací pojistné události nebo s plněním z pojištění, například když někdo účelově ovlivňuje podklady vznikající u lékaře nebo jiného odborníka. To je velmi podstatné zejména u úrazových a životních pojistek, kde lidé často zapomínají, že manipulace s medicínským obrazem věci není „chytrá strategie“, ale může být součástí trestního jednání.

Když se podíváme na obecnou praxi, je dobré si uvědomit, že likvidace pojistné události není jen administrativní formalita. Zákon o pojišťovnictví ji definuje jako celý proces od šetření, přes určení povinnosti plnit a stanovení výše plnění, až po výplatu nebo sdělení, že povinnost plnit nevznikla. Do toho navíc vstupuje § 129b téhož zákona, podle něhož si pojišťovny kvůli prevenci a odhalování pojistných podvodů mohou sdílet relevantní informace; ČAP k tomu provozuje systém SVIPO. Praktický dopad je zřejmý: rozpory v datech, v dokladech, v historii škod nebo v popisu události jsou dnes dohledatelné mnohem častěji než dřív.

A co tedy znamená odsouzení? Především to, že už nejde o „jen zamítnutou škodu“. Soud může uložit trest odnětí svobody, v základní variantě i zákaz činnosti nebo propadnutí věci. Základní sazba u § 210 odst. 1 a 2 je až dva roky. Pokud škoda dosáhne alespoň 100 000 Kč, sazba stoupá na jeden až pět let. Od 1 000 000 Kč jde o dva až osm let a od 10 000 000 Kč o pět až deset let. Trestní zákoník přitom dnes pracuje s hranicemi škody 10 000 Kč, 100 000 Kč, 1 000 000 Kč a 10 000 000 Kč. Základní a střední varianty tak spadají mezi přečiny, vyšší už mezi zločiny a nejvyšší varianta s horní hranicí 10 let mezi zvlášť závažné zločiny.

Řada lidí si myslí, že „podmínka“ vlastně není skutečný trest. Ani to není pravda. Podmíněně odložit lze jen trest odnětí svobody nepřevyšující tři roky a soud to udělá pouze tehdy, když dospěje k závěru, že pachatele není nutné poslat do vězení hned. Současně ale stanoví zkušební dobu od jednoho do pěti let. Pokud se odsouzený ve zkušební době neosvědčí, soud může rozhodnout, že se trest vykoná. Podmínka tedy není „beztrestnost“, ale odsouzení se všemi jeho právními následky, jen s odloženým nástupem výkonu trestu.

Velmi podstatný je i dopad do trestního rejstříku. Ministerstvo spravedlnosti uvádí, že ve výpisu z evidence Rejstříku trestů se objevují všechna dosud nezahlazená odsouzení. To má praktický význam všude tam, kde člověk výpis předkládá. U podmíněného trestu přitom odsouzený zpravidla nemusí o zahlazení zvlášť žádat: po úspěšném uplynutí zkušební doby soud rozhodne o osvědčení a následně nechá odsouzení z výpisu vymazat. Obecné pravidlo trestního zákoníku pak zní, že po zahlazení se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Do té doby ale odsouzení právně i prakticky existuje.

Pro běžného člověka z toho plyne jednoduchý závěr. Pojišťovací podvod není jen o organizovaných skupinách a velkých kauzách. Velmi často začíná malým „vylepšením reality“, které si pachatel sám pro sebe omluví jako banalitu. Jenže zákon pracuje jinak: chrání regulérnost pojištění, pravdivost podkladů a férovost vůči poctivým klientům. Kdo systém zkouší obelstít, neútočí jen na pojišťovnu, ale i na samotný princip pojištění, který stojí na důvěře a solidaritě.

A právě proto v Urban & Votruba říkáme klientům stále totéž: škodu popsat pravdivě, doložit poctivě a nic nepřikrášlovat. V pojištění se totiž nevyplácí být „vynalézavý“. Vyplácí se být přesný, otevřený a mít vedle sebe někoho, kdo pomůže nastavit smlouvu i řešení škody tak, aby se z pojistné události nestal trestní čin.